Prosinec 2014

Tak to jsem já - 1. prosinec 2014

7. prosince 2014 v 16:51 | Meg |  Podsvětí
1. prosince 2014

Prý máme držet hubu a krok, dělat svoji práci a být v klidu, ale já toho mám už dost. Dennodenně nasazuju svůj krk, kvůli úplně cizím lidem a já chci, aby věděli, co dělám. Nejspíš se mě kvůli tomu někdo časem zbaví, ale pravda už bude na světě a vy to budete vědět. Zjistíte, co se kolem vás doopravdy děje a možná mě konečně necháte v klidu sedět v tramvaji, místo toho, abych poslouchala vaše vřískání nebo abych nemusela pořád vysvětlovat, proč chodím tak pozdě nebo někam mizím. To že vypadám tak uříceně, má svůj důvod a není to jen proto, že dobíhám metro.
Praha je krásné město, velké město a staré město. Tak nějak jsem doufala, že když zmizím do většího města, moje problémy se vyřeší, ovšem to se nestalo. Na druhou stranu to musím brát i pozitivně, nezhoršily se. Je jedno, jestli je to Olomouc, Brno, Ostrava nebo Praha. Všechno jsou to stará města a tak hodně pamatují. Pamatují věci ještě předtím, než místní obyvatelé zjistili, co je to křesťanství. Takže pro ty, co jsou jako já a pořád poslušně mlčí a makají: Nestěhujte se, je to naprd.
Svoje pravé jméno vám neprozradím, protože nechci, aby mě chytili dřív, než to bude nezbytně nutné a ani nepotřebuju, aby mě nějaký šílenec stalkeroval. Takže mi můžete říkat třeba Lexin. Snad mě blíže poznáte, a abyste pochopili, proč tohle všechno dělám, svěřím se vám se svým typickým dnem.
No, nejdřív se asi musím omluvit za to, co se dělo v úterý. Jo jo, neječte, byla to moje chyba, trochu jsem neodhadla situaci. Začalo to jako každý normální den. V pět ráno jsem se pracně vykopala z postele a proklínala budík. Oblékla se, umyla a vyrazila do práce. Dokonce i tam to byl pořád jen normální den, přestože pracuji v nemocnici. Občas nějaký nervózní pacient, pitomec s blbými otázkami, nervní lékař. Prostě klasika. Podělalo se to až cestou z práce. Dokonce jsem stihla i nakoupit, ale můj nákup se teď válí někde u Billy na Petřinách.
Jsem tu nová a tak toho pitomce nenapadlo nic lepšího než si mě vyzkoušet. Na jednu stranu ho chápu, když zjistí, že za nic nestojím, tak bude mít pré a může si dělat, co chce. Na druhou stranu je to plus i pro mě, když dám ostatním vědět, že si se mnou nemají hrát, budu mít klid a oni budou dělat menší bordel. Ale teď k věci.
Unaveně jsem se došoupala z obchodu. V jedné ruce kabelka v druhé taška s nákupem. Chtěla jsem vyrazit k autobusové zastávce, abych se dostala domů, ještě než bude tma, i když i bez toho vyrušení bych to nejspíš nestihla. No to je fuk. Stačila jsem udělat jen pár kroků, než jsem ho zahlédla koutkem oka. Svěsila jsem ramena a otráveně si povzdechla.
"Jo, jo, věděla jsi, že to jednou přijde," zašeptala jsem a položila nákup vedle obchodu. Když budu mít štěstí, bude tam, až se vrátím, když ne, snad si nějaký bezdomovec pošmákne na mém salámu.
Sáhla jsem za pas a vytáhla vystřelovací nůž. Rozhlédla jsem se a vyrazila do křoví, kde jsem ho viděla naposledy. A to byla blbost, prostě amatéřina. Jen co jsem zmizela mezi stromy, na mě zaútočil z boku. Nabral mě jako beranidlo a srazil k zemi. Měl snad dva metry a dost přes metrák. Byl bledý s dlouhými blond vlasy a nepřirozeně světlýma očima. Měl na sobě jen džíny, jinak byl nahý. Na to že byl listopad, mu nebyla moc zima.
Když jsem se přetočila na záda a zatřepala hlavou, aby mi kolem ní přestaly létat jiskřičky, zazubil se na mě. V tu chvíli jsem věděla, že tu není proto, aby mě vyzkoušel, ale proto, aby se mě zbavil. Pitomec. Cvakla jsem nožem a o sekundu později už třímala pořádnou zbraň. Katana, vždycky se mi líbila a tahle byla můj společník už několik let. Vytáhla mě ze spousty šlamastik. Někteří mí kolegové si vybrali adekvátnější zbraně, pro toto století, ale mě vyhovovala tato.
Vyšplhala jsem se na nohy a tasila ji proti protivníkovi. Trochu se zarazil, změřil si mě pohledem. Oba jsme byli skryti mezi stromy, ale každou chvíli tu mohl projít nějaký člověk. Nevšiml by si nás, protože nás kryje Iluze, ale kdybych mu proletěla kolem nohou, to už by zpozoroval.
Zařval a vrhl se proti mně, uhnula jsem mu a sekla po něm katanou. Projela mu bokem a zacinkala o žebra, ihned se vyhrnula krev. Vztekle se po mě ohnal a udeřil mě svou ohromnou prackou do zad. Vyrazil mi dech. Chytila jsem se stromu, o který jsem zastavila svůj let a snažila se popadnout dech. O sekundu později mě popadl za vlasy a smýkl se mnou o zem. Udělala jsem kotrmelec, abych zmírnila pád a mohla se dostat rychleji na nohy. Meč jsem pořád držela v ruce a snažila se na něj nenabodnout sama. Švyhla jsem, abych donutila nepřítele ustoupit. Udělal to, pak si mě změřil nenávistným pohledem, popadl větev, které se válela u jeho nohou, a máchnul ji proti mně, jako ohromným kyjem. Rychle jsem uhnula, ale když máchl podruhé a mrsknul ji proti mně, neuhnula jsem dostatečně rychle a znovu skončila na zemi. Katana mi vypadla z ruky a zůstala ležet kousek vedle mě v blátě. Chtěla jsem se po ní natáhnout, ale on byl rychlejší. Skočil na mě a omotal mi prsty okolo krku. Zalapala jsem po dechu a vytřeštila oči. Šmátrala jsem prsty po mokré zemi, abych se dostala ke své zbrani, ale protivník zesílil stisk. Z posledních zbytků dechu jsem sebou škubla, popadla meč a švyhla s ním. Projel mu kolem obličeje a jeho ucho mi spadlo hned vedle obličeje. Zhnuseně jsem nakrčila čelo, ale účel to splnilo. Pustil mě. Začal vztekle řvát, jednou rukou si zakrýval zraněné ucho a druhou se mě opět snažil chytit, ale to já už se odplazila o pár metrů dál. Namířila jsem na něj. Rozběhl se vztekle ke mně.
"Dost!" zařvala jsem výhružně a snažila se popadnout dech. Zastavil se, vztekle oddechoval a já viděla, jak mu to v hlavě horečně šrotuje.
"Jdeš se mnou." A to byl pro něj signál, aby se otočil a rozběhl se pryč. Otráveně jsem si povzdechla a zamířila za ním. Hnal se uličkami mezi rodinnými domky směrem k Vojenské nemocnici. Snažila jsem se s ním držet krok, ale on měl delší nohy a já na sobě měla kabát, který mi v běhu moc nepomáhal. Věděla jsem, že jestli poběží tímhle směrem ještě chvíli, narazí na plot a bránu do nemocnice. Nemohla jsem mu dovolit, aby se tam dostal, protože tam už bylo moc lidí a zabít ho někde u patologie by nebylo nejvhodnější.
Měla jsem štěstí, brána byla zavřená. Zarazil se, prudce otočil a chtěl se vydat jinam, ale já už stála připravená a snažila se mu zabránit v útěku. On ale nevypadal, že by to vzdal. Když ho chytím, bude vyhoštěn z města. Kdyby se mnou šel, byl by pokárán, ale útěk před zatčením je horší. Měl ještě to štěstí, že nezranil nějakého kolemjdoucího, protože to by bylo hodně blbý.
Zahnala jsem ho do rohu, měla jsem vědět, co bude následovat, ale já husa si toho všimla až moc pozdě. O sekundu později se nadechl a pak vypustil ze svého těla svou poslední obranu. Skrčila jsem se, když se kolem mě prohnal mráz. Štípal mě do rukou a tváře. Jektaly mi zuby a vlasy se mi začaly pokrývat jinovatkou. Když jsem o pár sekund později zvedla hlavu, už byl pryč, ale mráz se nesl dál okolím a pokrýval vše kolem námrazou a mokré silnice přetvářel v ledovku.
"Skvělý," zahudrovala jsem. Scvaka meč, aby se opět proměnil zpátky v malý vystřelovák a zamířila ke své kabelce a nákupu.
Nečekaně, kabelka byla fuč a jídlo taky. Ještěže jsem se naučila schovávat si důležité věci do kapes kabátu. Otráveně jsem si prohledala kapsy, zkontrolovala, jestli mám všechno a nevytratila jsem to, při zběsilém běhu po Pražských Petřinách a vyrazila směrem na autobus, abych si mohla dát sprchu, co možná nejdřív.
Mobil se mi rozdrnčel o pár minut později.
"Dante?" zeptala jsem se místo pozdravu.
"Co se sakra stalo?"
"Ledový obr. Zkoušel, co jsem zač."
"Dostala jsi ho?"
"Ne, utekl mi."
"Aha, tak proto je všechno teď pokryté tím hnusem."
"No, jo," zahučela jsem. "Jinak já jsem v pořádku, díky za optání."
"Patříš mezi Morany, je to tvoje práce," řekl příkře a zavěsil. Vztekle jsem zavrčela a schovala telefon zpátky do kapsy. Prý práce, ta by to byla, kdyby mi za ni někdo platil. Abyste pochopili, Morany jsou něco jako poldové v podsvětí. Staráme se o to, aby Oni nedělali bordel, a když ho dělají, popadneme je za flígr a odtáhneme k Dantovi a ten pak rozhodně, co s nimi. Tím Oni, se má na mysli Běsy. Jsou to prostě různá stvoření, která se potulují po tomhle světě. Víly, skřítci, bludičky, děsně otravný sukuby a jak jste se teď seznámili, tak i ledoví obři a jím podobní. Dřív tu byly jen místní běsy, ale i taková harpie si chce někdy odjet na dovolenou, hlavně, když teď mají v Řecku tu krizi. Lezou sem odevšad. Já to chápu, Praha je moc hezké město a hlavně staré a tak se tu cítí jako doma, ale občas by se měli chovat slušně, abych já neměla tolik práce. Bývala jsem v Olomouci, ale teď mě převeleli sem. Zvykám si. Jen s Dantem mám trochu potíže. Je to Pán místního okrsku a myslí si, že se z něj všichni posadí na prdel, ale já rozhodně ne. Na druhou stranu dokud to drží pevně v rukou a Běsi si nedělají, co chtějí je to plus. Základní pravidlo pro každého Běsa zní, aby nedělal potíže a rozhodně se choval tak, aby si ho nevšimli lidé. Většina jako člověk i vypadá, ale jsou i staří Běsi, kteří se toulají kanály, protože by mezi nás rozhodně nezapadli, ale tím jsou taky mocnější a nebezpečnější, takže až uvidíte něco hodně divnýho, tak se otočte a utíkejte, ne že to půjdete hned prozkoumat, pitomci!
Jde prostě o to, abychom zůstali okolnímu světu skryti, takže když to nějaký běs přežene a někdo umře, já ho chytím a dotáhnu před Danta a pak po něm půjdu uklidit ten svinčík. Už se to moc nestává, ale jsou tu mladí, co si myslí, že můžou všechno, tak se občas neovládnou a někdo zařve, proto vám říkám, pipiny, že pokud vám nějaký pitomec bude tvrdit, že je rozený Edward a vy jste jeho Bella na kterou celý život čekal, nejspíš vás za rohem slupne jako malinu, je to jasné? A až uvidíte zběsile utíkat vysokou brunetu, tak jí uhněte z cesty a neřvěte, že je kráva, protože vám nejspíš právě zachraňuje krk.
A proboha nikdo neříkejte Dantovi, že píšu tento blog, protože mám naše tajemství chránit a né tím zaplavovat internet, ale chci taky trochu uznání, když kvůli lidem nasazuju svůj křehký život.
Jo a moc se omlouvám za ty namrzlý troleje a ztížení cesty do práce, nečekala jsem, že to ten pitomec odpálí a nechá zamrznout většinu Prahy.

Pardooooon.