Červenec 2014

Nutné zlo

29. července 2014 v 18:28 | Meg
Když jsem uviděla toto TT první co mě napadlo, byl můj přístup k nutnému zlu. Není moc lidí, kteří něco takového můžou pochopit nebo s tím žít. Buď je dobro, anebo zlo a nic mezi tím přece neexistuje, ale já se setkala s nutným zlem. Nejde o to, jestli je to problém malý nebo velký, pořád je otázka jestli se s tím dokáže člověk porvat a když dokáže? Dělá to z něj špatného člověka? Jsou věci, které se dají jakž takž přejít, a nikomu to s vnitřním světem nijak nezahýbe. Třeba daně, nesnášíme je, nechceme je platit, ale kdybychom toho všichni nechali, tak budeme v háji. Ale pak jsou horší otázky. Zabijete člověka, abyste zachránili deset? Vyvraždit miliony k záchraně miliard? To je pak otázka, jestli člověk dokáže s takovouto verzí nutného zla, žít.
Co třeba, kdyby si vám blízký člověk našel partnera, který by ho ničil. Nalhali byste svému kamarádovi povídačky, abyste ho uchránili?
Někteří lidí odsuzují t, co dokážou se svými rozhodnutími žít a kritizují je za jejich rozhodnutí jít cestou nutného zla, ale kdybyste byli na jejich místě udělali byste to jinak a lépe?
Před nedávnem jsem zjistila, že jsem zastáncem nutného zla a věřím, že se musí něco obětovat pro záchranu něčeho většího.
Když to zavedeme do extrému, je třeba občanská válka nutné zlo? Vzpoury, revoluce?
Píši příběhy a jeden z mých beta-readů mi řekl, že mám zvláštní přístup k nutnému zlu. Dokážu zabít spousty lidí bez mrknutí oka, abych zachránila jiné. Vím, že je to jen příběh, ale mě to donutilo zamyslet se, jestli bych toho byl schopná i v reálném životě. My si tu žijeme celkem v klidu, ale to není záruka, že to tak bude dlouho. Přemýšlela jsem, jestli bych dokázala ukrást zásoby jídla jednomu, abych nasytila celou rodinu. Nebo opustila raněné, kteří by stejně za nějaký čas zemřeli, aby moji lidé přežili déle.
Můžeme říct, jestli je nutné zlo opravdu zlem?

Transsexualita

27. července 2014 v 15:14 | Meg
Na toto TT jsem narazila úplnou náhodou a v podstatě mi nahrálo do karet, takže jsem okamžitě věděla o čem psát a, že se musím podělit o nejnovější zkušenosti. Jsem extrovertní osoba a miluju lidi a možná to některým vadí, ale já jsem okamžitě kamarád s každým. Jelikož jsem v Praze nová a sama, rozhodla jsem se navštívit jeden z mnoha srazů blogerů. Znala jsem tam dohromady snad dva lidi, ale to pro mě není žádný problém. Ovšem seznámila jsem se i s něčím novým. S člověkem, který je uvězněný ve své vlastním kůži. Kluk v dívčím těle. Pohybuju se v prostředí gayů a lesbiček už hodně dlouhou dobu, ale tohle pro mě byla novinka. Jsem zvídavé stvoření, takže jsem se ihned zapojila do diskuze a myslím, že jsme to všichni probrali snad ze všech možných stran. Dokonce se nám poštěstilo slyšet názor věřícího člověka a byl to opět jiný pohled na věc.
Toto téma sice není nejideálnější, ale pokud se o tom nemluví, nedostane se to k lidem a pak vznikají různé šílené a zkreslené mýty. Já tvrdím, že když člověk daný problém pozná, přestane se toho bát, ale teď k tomu, co jsem chtěla říct.
Občas se narodí někdo s tzv transsexualitou, což znamená, že se uvnitř cítí na jiné pohlaví, než jakým se narodil. Buď muž, který se cítí být ženou ("male to female") nebo naopak žena, která se uvnitř cítí být mužem. ("female to male") Říkejte si tomu jak chce, úchylka, hříčka přírody, špatné geny, boží trest, moc zmrzliny v těhotenství je to jedno protože ten problém tu je a pro daného člověka je těžké s tím žít a já se jim vůbec nedivím. Občas se prostě něco podělá. Zjistila jsem, že cesta ke změně pohlaví je zdlouhavá, namáhavá a hodně psychicky náročná. Člověk musí projít spoustou psychologických testů a jiných vyšetření než je konečně uznán za transsexuála. Co mě hodně naštvalo je fakt, že když si tím vším ten dotyčný projde, tak ztroskotá na takové kravině, jako je úřad. Projdete celou tou peripetii a pak vás zastaví ouřada, který si chce hrát na všemocného. Je to otravné a navíc zbytečné. Ale nechci tu mluvit o tom, čím vším si člověk musí projít. Určitě jsou o tom nespočty článků a fór a jiných možností, jak se o tom dozvědět všechny potřebné informace. Spíš bych chtěla říct svůj osobní názor.
Já zastávám názoru, žij a nech žít. Pokud mi tím člověk neubližuje a nějak nepohoršuje, tak ať si dělá co chce. Jsi chlap a miluješ jiného muže? Jestli jsi šťastný a máš svůj vnitřní klid? Jasně proč ne a tak je to i u transsexuála. Je to v podstatě jeho soukromý problém a on si s tím musí žít a nám ostatním do toho přece nic není a pokud jeho duši uleví možnost stát se jiným pohlavím, kdo jsme mi, abychom mu/jí v tom bránili? Pro daného člověka už je to tak dost těžké se s tím nějak poprat a vypořádat a odsuzování, urážky a šikana mu v tom rozhodně nepomůže. Nelíbí se mi, že nejvíc řvou lidé, kteří o tom vůbec nic neví a mají jen potřebu srovnat ostatní lidi k obrazu svému. To je to takový problém pochopit, že chce ten člověk žít svůj život podle svého?
Život máme jen jeden, a proto bychom si ho měli pořádně užít a pokud k tomu potřebuju změnu pohlaví, tak ať.

Sama

8. července 2014 v 19:58 | Meg |  Praha

Tak jo, mám za sebou dva pracovní dny a jsem tu dohromady osm dní. Za tu dobu jsem si zvládla vyřídit legitku a najít nejnutnější věci k přežití. Takže to máme obchod, poštu, bankomat mé banky a kdyby náhodou, nejbližší policajty. Dokonce jsem objevila i cukrárnu a vinárnu a cestou do práce mám drogerii, co si přát víc.
Díky internetu jsem stále ve spojení s okolním světem a v době největší krize můžu požádat o pomoc facebook nebo strejdu googla, ovšem v tuto chvíli jsem narazila na první opravdový problém stěhování do úplně nového města, kde neznáte ani nohu. Zjistila jsem, že i když jsem se se vším poprala a zvládla to jen s odřenými koleny, nastal problém, kterého jsem se nejméně obávala a to ten, že tu nikoho neznám.
Jako správný geek jsem dostala dávku svého oblíbeného seriálu a nemám se komu vyječet do obličeje. Jasně, chápu, že jsem tu krátkou dobu, ale v tuto chvíli těžce postrádám fyzickou přítomnost jiného člověka a to celé mi vnuklo otázku.
Je opravdu televize a internet zkáza mezilidských vztahů? Vemte to tak, že kdybych neměla internet, nejspíš bych seděla v křesle, poplakávala si nad ztrátou své oblíbené postavy a nejspíš bych se zbláznila kvůli tomu nemoci to říct další osobě. Takhle už jsem vše probrala se svými on-line kamarády z Olomouce a necítím se tak sama a opuštěná v tomhle novém městě a zároveň mám na zítra další možné téma, jak navázat nové známosti a když už člověk ví, jak začít k dalšímu pokračovaní konverzace přece není daleko?
Je otázka jestli internet vztahy ničí, anebo zároveň rozvíjí. Přeci jen člověk plácne každou blbost, protože ho ten druhý nevidí a nemusí to přece skončit jen u psaní si někde na chatu nebo na fb. Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že internetu a televizi dlužím za svůj společenský život. Za třicet let Vám řeknu, jestli jsou internet a televize nebezpečné. Buď budu vdaná, mít děti a budu spokojená a bude to jasné, anebo budu sama a opuštěná a bude Vám to taky jasné.
Co jsem tím vlastně chtěla říct? No až se nastěhujete do nového města, jako první věc si zařiďte internetové připojení ........ jo a idos.cz do mobilu

Mag