Začátek

20. června 2014 v 14:05 | Meg |  Praha
Zdravím,
dlouho jsem tu nebyla a to hlavně proto, že jsem nevěděla o čem psát. Teď mám něco nového, s čím bych se chtěla se světem podělit, protože jsem jinde nic takového nenašla. Snad to bude potom sloužit někomu jako pomoc, aby se tím nemusel prokousávat sám.
Pro začátek a pro krátké info. Je mi 23 (1991) a před čtyřmi lety jsem vystudovala zdravotnickou školu, obor laboratorní asistent. Jak říkávali moji spolužáci, prostě podržzkumavky a tak to taky bylo, jene to jsme ještě netušili. Když jsem na ni nastupovala všichni mi říkali: Jooo běž do toho, bude to fajn, to je skvělý obor atd. Po maturitě mě ještě držela vidina toho, že si udělám vysokou školu a bude to super. Jenže to se nezadařilo a po roce a půl pokusů o studium jsem se na to vykašlala a vrátila se zpátky domů. Peklo, protože když jste zvyklí žít sami a po svém a najednou se vracíte zpátky do rodného hnízda, vaši rodiče jsou pořád stejní. Tzn, že je jim úplně jedno, že jste dospělá osoba, znovu si vás srovnají do latě. Kam jdeš? Ukliď si pokoj! Vysaj! Vypni ten kravál a ne nemůže k nám nikdo přijít. Je to k zešílení. Tedy nevím jak ostatní rodiče, ale ti moji se opět dali na dráhu mě vychovávat. Miluju je, ale lezou mi na nervy.
Ovšem návratem domů vyvstal další problém - neměla jsem práci. Mé vzdělání je v podstatě k ničemu, protože Olomoucké nemocnice o mou kvalifikaci nestojí. O důvodech se tu nebudu rozepisovat, prostě uplatnění pro můj obor jsou 4 místa na celou Olomouc, takže si to asi umíte představit.
Tak začala moje odysea. Rok jsem dělala uklízečku, strašné. Další rok v herně - ještě horší. U téhle práce jsem měla pocit, že jsem konečně dospěla a z naivní, optimistické holky se stal paranoidní cynik, ale naštěstí mi ten optimismus nevzali všechen. Za rok v této práci mě zmlátili, okradli soukromě, okradli firemně, přepadli, podvedli, pomluvili, uráželi a v neposlední řadě ponížili. V tu chvíli začnete snít o škole a říkáte si, že se na ni musíte vrátit. (každý rok dělám přijímačky, ale zatím bezvýsledně) Bylo to strašné období, ale na druhou stranu jsem z něj vyšla zocelená a nedůvěřivá. Což znamená, že za poslední rok už se mnou nikdo nevyjebal. Aspoň nějaké pozitivum to mělo. Poslední rok ovšem byl bez práce, protože po tom, co po mě chtěla šéfka náhradu škody za to, že mě vykradli a pak mi nadávala před narvanou hernou do všeho možnýho i nemožnýho. Jsem jí s úsměvem na rtech a štěstím v srdci předala výpověď.
Bohužel rok jsem se plácala od ničeho k ničemu, lozila všude možně, prožila "úžasné" chvilky na pracáku a poslouchala rodinu, která se dožadovala nalezení práce a opuštění společného bydlení. Naštěstí se na mě usmálo štěstí a na jeden z tisíce mailů, které jsem poslala, se někdo ozval a k mému velkému štěstí to byla Ústřední vojenská nemocnice Praha. Takže jsem si vesele vyrazila na pohovor a dostala práci. A teď se konečně dostanu k tomu, proč vám tohle všechno říkám. Jsem Olomoučačka, která tu má rodinu, přátele a místo které zná a teď se musím přestěhovat do Hlavního města, které má asi 10x víc obyvatel a v podstatě jsem ho navštívila tak 5x v životě a nikoho tu neznám. Počítám, že za prací se stěhuje spousta lidí a proto jsem se rozhodla, že se svěřím se svými začátky v novém městě a snad někomu pomůžu v hladším přestupu na jiný level. Uvidíme, jak to dopadne.
30. 6. 2014 mám nástup na byt a od 1. poprvé do práce. Do téhle rubriky budu psát své postřehy a zážitky a co mě v úplně novém městě potkalo.
Nejspíš hned po příjezdu začnu tím, že najdu nějakou hospodu :-D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama