Červen 2014

Ubytování

30. června 2014 v 22:11 | Meg |  Praha
Takže, dneska jsem slavnostně dorazila na ubytovnu. Když jsem přečkala víkend s tím, že ještě v sobotu jsem nic neudělala a měla práce nad hlavu, tak jsem si říkala, že přežiju všechno.
Rada číslo jedna: Pokud se chcete rozloučit se svými přáteli, nejdřív zabalte a až pak jděte chlastat, protože s kocovinou neuděláte vůůůůbec nic :-D A rada číslo dvě: Když si říkáte, že už zabalíte jen pár drobností, udělejte si kafe a obrňte se, jste totiž v půlce.
Tahala jsem s sebou jen věci, které budu nutně potřebovat a nějak přečkám do 13. (pak přijede zbytek) Narvala jsem tři krabice svých nesmyslů a jednu jen knížkami a do dalších tří jsem dala, to co jsem cestou po bytě našla a na co jsem si vzpomněla. V neděli jsem zjistila, že v nadstavci mám hromadu nevyžehleného prádla (1. infarkt) Takže jsem naskládala věci hezky na stůl v kuchyni a dala se na rvaní do cestovní tašky objemu Hermioniny kabelky a přesto se mi tam vměstnala pouze půlka stolu. Když jsem naplnila dvě tašky a jeden batoh zjistila jsem, že nemám boty a rozhodně si s sebou nebudu moct vzít všechny (2. infarkt) Takže v neděli kolem 8 hodiny jsem měla vše nachystané. Nutné zabalené, zbytek v krabicích a moje knížečky jsem musela nechat doma.
Takže jsem se v 7:03 v pondělí ráno vykopala z bytu, třískla za sebou dveřmi a směle vyrazila ku Praze. Těšila jsem se, ovšem přišel šok, a když jsem otevřela dveře svého nového domova nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Když pomineme, že v budově by se dal natočit remake majora Zemana a na všechno tady musíte vyplnit lejstro a všude ukazovat průkazku, tak to ještě ujde, ale jakmile jsem došla k výtahům, zmocnil se mě děs a ten mě doteď neopustil. Neočekávala jsem luxus, ale za ty peníze? Dveře do koupelny jdou otevřít jen hrubou silou, všechno to tu smrdí a umakart je tak promočený, že ho někde i velká část chybí a já se bojím sklonit, abych neviděla do koupelny sousedovi. Na druhou stranu je tu ticho, čekala jsem to mnohem horší. Mám dvě možnosti, buď si zvyknu, anebo si najdu někoho k sobě a zmizím odtud rychleji než upír před slunečními paprsky.
Jsem holka do nepohody a hned tak něco mě nezlomí, ale i tohle bylo na mě moc. Většina těch věcí je tu starší než já a dokonce i než moje matka. Raději ani nezjišťuji, co je to za prapodivné fleky na mé posteli. Teď mi nezbývá nic jiného než se těšit do práce a doufat, že tam to bude lepší.
Držte mi palce, ať mě tu něco nesežere.

Meg

Začátek

20. června 2014 v 14:05 | Meg |  Praha
Zdravím,
dlouho jsem tu nebyla a to hlavně proto, že jsem nevěděla o čem psát. Teď mám něco nového, s čím bych se chtěla se světem podělit, protože jsem jinde nic takového nenašla. Snad to bude potom sloužit někomu jako pomoc, aby se tím nemusel prokousávat sám.
Pro začátek a pro krátké info. Je mi 23 (1991) a před čtyřmi lety jsem vystudovala zdravotnickou školu, obor laboratorní asistent. Jak říkávali moji spolužáci, prostě podržzkumavky a tak to taky bylo, jene to jsme ještě netušili. Když jsem na ni nastupovala všichni mi říkali: Jooo běž do toho, bude to fajn, to je skvělý obor atd. Po maturitě mě ještě držela vidina toho, že si udělám vysokou školu a bude to super. Jenže to se nezadařilo a po roce a půl pokusů o studium jsem se na to vykašlala a vrátila se zpátky domů. Peklo, protože když jste zvyklí žít sami a po svém a najednou se vracíte zpátky do rodného hnízda, vaši rodiče jsou pořád stejní. Tzn, že je jim úplně jedno, že jste dospělá osoba, znovu si vás srovnají do latě. Kam jdeš? Ukliď si pokoj! Vysaj! Vypni ten kravál a ne nemůže k nám nikdo přijít. Je to k zešílení. Tedy nevím jak ostatní rodiče, ale ti moji se opět dali na dráhu mě vychovávat. Miluju je, ale lezou mi na nervy.
Ovšem návratem domů vyvstal další problém - neměla jsem práci. Mé vzdělání je v podstatě k ničemu, protože Olomoucké nemocnice o mou kvalifikaci nestojí. O důvodech se tu nebudu rozepisovat, prostě uplatnění pro můj obor jsou 4 místa na celou Olomouc, takže si to asi umíte představit.
Tak začala moje odysea. Rok jsem dělala uklízečku, strašné. Další rok v herně - ještě horší. U téhle práce jsem měla pocit, že jsem konečně dospěla a z naivní, optimistické holky se stal paranoidní cynik, ale naštěstí mi ten optimismus nevzali všechen. Za rok v této práci mě zmlátili, okradli soukromě, okradli firemně, přepadli, podvedli, pomluvili, uráželi a v neposlední řadě ponížili. V tu chvíli začnete snít o škole a říkáte si, že se na ni musíte vrátit. (každý rok dělám přijímačky, ale zatím bezvýsledně) Bylo to strašné období, ale na druhou stranu jsem z něj vyšla zocelená a nedůvěřivá. Což znamená, že za poslední rok už se mnou nikdo nevyjebal. Aspoň nějaké pozitivum to mělo. Poslední rok ovšem byl bez práce, protože po tom, co po mě chtěla šéfka náhradu škody za to, že mě vykradli a pak mi nadávala před narvanou hernou do všeho možnýho i nemožnýho. Jsem jí s úsměvem na rtech a štěstím v srdci předala výpověď.
Bohužel rok jsem se plácala od ničeho k ničemu, lozila všude možně, prožila "úžasné" chvilky na pracáku a poslouchala rodinu, která se dožadovala nalezení práce a opuštění společného bydlení. Naštěstí se na mě usmálo štěstí a na jeden z tisíce mailů, které jsem poslala, se někdo ozval a k mému velkému štěstí to byla Ústřední vojenská nemocnice Praha. Takže jsem si vesele vyrazila na pohovor a dostala práci. A teď se konečně dostanu k tomu, proč vám tohle všechno říkám. Jsem Olomoučačka, která tu má rodinu, přátele a místo které zná a teď se musím přestěhovat do Hlavního města, které má asi 10x víc obyvatel a v podstatě jsem ho navštívila tak 5x v životě a nikoho tu neznám. Počítám, že za prací se stěhuje spousta lidí a proto jsem se rozhodla, že se svěřím se svými začátky v novém městě a snad někomu pomůžu v hladším přestupu na jiný level. Uvidíme, jak to dopadne.
30. 6. 2014 mám nástup na byt a od 1. poprvé do práce. Do téhle rubriky budu psát své postřehy a zážitky a co mě v úplně novém městě potkalo.
Nejspíš hned po příjezdu začnu tím, že najdu nějakou hospodu :-D