Dar slunečních paprsků

13. prosince 2012 v 3:10 | Meg |  Moje tvorba
Pro kulíšky jsem dodala další pohádku, snad se bude líbit

Dar slunečních paprsků
Právě svítalo. Stál na huňatém mráčku a rozhlížel se kolem. Viděl, jak většina jeho přátel již mají své ranečky a míří k cíli. Roztáhl svá sněhově bílá křídla, protáhl dlouhé nohy a zaklapal zobákem. I on už byl připravený, ale jeho zásilka nebyla stále hotová. Znovu vydal tentýž zvuk a na protější straně mu jiný čáp odpověděl stejně a vzlétl se svou zásilkou. Povzdechl si, i on už chtěl vyrazit. Ohlédl se po svém úkolu, který se líně převaloval na chundelatém obláčku. Říkali mu, aby počkal, ale na co?
Miminko už vypadalo, tak jako ta ostatní. Růžové tvářičky, troška vlasů a baculaté ručičky. Nač čekat? Už chtěl letět. Poprvé doručit své miminko jeho mamince. Tak dlouho se na svůj úkol těšil. Na pár dalších dnech přece nezáleží. Přešel k děťátku, zabalil ho do obláčku, zauzloval a poprvé vzlétl. Věděl, kam má letět. Maminka bude mít jistě radost, když své miminko uvidí dřív. Užíval si vzduch, který mu čechral peří. Slunce nyní stálo vysoko na obloze, když dorazil do cíle. Přistál v otevřeném okně. Nějaké ruce už na svou zásilku čekaly, ale oči, kterým patřily, se netvářily radostně. Spíše utrápeně. Položil balíček a chtěl pochvalu, ale místo toho kolem uzlíčku začali běhat lidé a něco křičet.
"Co jsi to provedl?" ozvalo se za ním. Ohlédl se a spatřil jednoho ze svých přátel. "Donesl jsi ho moc brzo. Není připravené." Vyděsil se, nechtěl mu ublížit, nevěděl to.
"Jak to zpravím?" zeptal se roztřeseně a se strachem sledoval svůj uzlíček.
"Teď už nijak. Potřeboval víc slunečních paprsků. Teď už je pozdě," řekl mu kamarád a odlétl.
Stál tam a díval se na miminko, které mu najednou připadalo menší a slabší. Ohlédl se a zvedl svůj dlouhý zobák ke slunci. Kdyby počkal, jak mu říkali. Načepýřil se a vylétl otevřeným oknem ven. Roztáhl křídla a pořádně s nimi zamával. Stoupal výš a výš. Mířil ke slunci.
Ostatní na něj křičeli, aby se vrátil, protože ke slunci se ještě nikdy nikdo nedostal. Věděl, že to musí aspoň zkusit. Pokusit se napravit svou chybu. Letěl stále výš, a čím výš byl, tím panovalo větší horko, ale nezpomalil, nevzdal to. Pořád mával křídly, dál a dál, až mu konečky křídel zčernaly. Ještě kousek řekl si a naposledy máchl křídli. Natáhl se zobákem a zachytil pár slunečních paprsků. Pak už jen padal. Byl vyčerpaný, ale věděl, že se musí vrátit k miminku. Z posledních sil roztáhl křídla těsně nad zemí. Vzlétl a zamířil k oknu. Přistál, z peří se mu kouřilo a věděl, že už nikdy nebude čistě bílý, jako jeho přátelé, ale byl šťastný, protože v zobáku stále svíral pár slunečních paprsků. Uviděl maminku, jak smutně sedí a v náručí chová miminko, zabalené v dečce. Zvedla hlavu a podívala se na čápa. Chtěl se jí omluvit, ale místo toho se naklonil nad uzlíček.
Paprsky se rozzářily a pak splynuly s děťátkem. To otevřelo oči, zamrkalo a začalo po čápovi natahovat ručičky. Maminka se šťastně usmála, pohladila čápa a ten spokojeně vylétl otevřeným oknem ven, plnit svůj nový úkol.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama