Prosinec 2012

Otevřete svou mysl a pohlédněte v dál...

17. prosince 2012 v 22:52 | Meg
Jako bych slyšela Trelawneyovou ...
Zavřít oči a otevřít mysl, já už to asi bez zavřených očí neumím. Celý den v práci, shon, stres ... Dokážu se uvolnit jen večer, nebo spíše těsně před spaním. Zavřu oči, otevřu mysl a uteču do svého světa. Jelikož píšu, tak zásadně uteču do toho jednoho jediného světa. Není dokonalý, ale je takový jaký ho chci mít. Občas krutý, ale i plný lásky. Ten se od našeho ani tak moc neliší ne? Jen v tom mém vítězí dobro nad zlem. Každý z nás občas musí utéct někam jinam, jinak bychom se zbláznili. Aspoň v naší hlavě je všechno možné a lidé s fantazií se dokáží zabavit na hodiny jen se svou hlavou. Když zavřu oči, vidím svět, kde se všechno děje podle mých pravidel. Slunce je modré, nebe zelené, domy se vznášejí a a lidé běhají jako vlci a vám je skvěle, v ten okamžik máte všechno, co potřebujete a jste šťastní. Třeba po vás střílí a vy zachraňujete galaxii před strašlivým Targalem s hlavou jako býk a vždycky to dopadne tak jak vy chcete. Třeba vaši mučednickou smrtí za blaho planety, ale je to vaše volba. Nikdy se nestane, že byste byli postaveni před něco, co nechcete a nemusíte ani nečině přihlížet a modlit se, aby to skončilo. Je jen na vás jak příběh skončí. Na druhou stranu zase přijdete o překvapení a to je celkem milé zpestření života ne?
Člověk by měl mít mysl stále otevřenou, naslouchat všemu, snažit se s tím nějak poprat. Neodsuzovat věci, které nezná a žít tak jak chce. Lidé s otevřenou myslí mají o poznání méně starostí, protože se nemusí ničím užírat a řešit, proč takhle? Proč ne?

Noční tvorové

14. prosince 2012 v 23:26 | Meg |  Zaujalo mě
Když se řekne noční tvorové, tak většina z vás si nejspíš představí sovu, netopýra či jinou chlupatou příšeru. Já si představím sebe. Ve dne spím a v noci pobíhám jak postřelená do zadnice.
Teď už to tak moc nejde, kvůli práci, ale díky vysoké jsme se naučila žít v noci. Můj spolubydlící byl debil a to jsem to ještě zjemnila. Ohleduplnost mu nic neříkala, dělal si co chtěl, jeho hudební vkus byl na prostřelení lebky a hlavně ten kretém prostě neuměl zavírat dveře a tak jsem pomalu přešla na učení od půlnoci a docela mi to šlo a tak se ze mě stal noční tvor. No byla to zásluha i mého potkana Rasputina, protože tu malou chlupatou bestii strašně bavilo v pět ráno lomcovat klecí a tak proto, abych ho nezabila a neumlátila do bezvědomí, přešla jsem na noční režim. Pokouším se i psát a na to bylo ticho noci také ideální. Nikdo nerušil, nikdo nic nechtěl a vydrželo mi to doteď. Když nemusím do práce, tak píšu, uklízím si v pokoji, čtu nebo šmudlím s photoshopem od půlnoci do šesti-sedmi ráno.
Se spolubydlícím to pak šlo tak na nože, že jsem se odstěhovala zpátky domů a ti nějak pro mé psaní pochopení nemají, takže, když po vás v půlce dialogu zařve, abyste šli něco udělat, tak se vaše nit inspirace váli někde po zemi nebo vesele vlaje a formuje se do tvaru zdviženého prostředníčku, takže jakmile všechno kolem desáté usíná, já se probouzím. Dokonce jsem i pochopila, že pouštět si metal není zrovna super a to i když jsem doma náhodou sama. Sousedi taky slyší trávu růst.
Takže mezi noční tvory patří zvířátka a Meg

Dar slunečních paprsků

13. prosince 2012 v 3:10 | Meg |  Moje tvorba
Pro kulíšky jsem dodala další pohádku, snad se bude líbit

Dar slunečních paprsků
Právě svítalo. Stál na huňatém mráčku a rozhlížel se kolem. Viděl, jak většina jeho přátel již mají své ranečky a míří k cíli. Roztáhl svá sněhově bílá křídla, protáhl dlouhé nohy a zaklapal zobákem. I on už byl připravený, ale jeho zásilka nebyla stále hotová. Znovu vydal tentýž zvuk a na protější straně mu jiný čáp odpověděl stejně a vzlétl se svou zásilkou. Povzdechl si, i on už chtěl vyrazit. Ohlédl se po svém úkolu, který se líně převaloval na chundelatém obláčku. Říkali mu, aby počkal, ale na co?
Miminko už vypadalo, tak jako ta ostatní. Růžové tvářičky, troška vlasů a baculaté ručičky. Nač čekat? Už chtěl letět. Poprvé doručit své miminko jeho mamince. Tak dlouho se na svůj úkol těšil. Na pár dalších dnech přece nezáleží. Přešel k děťátku, zabalil ho do obláčku, zauzloval a poprvé vzlétl. Věděl, kam má letět. Maminka bude mít jistě radost, když své miminko uvidí dřív. Užíval si vzduch, který mu čechral peří. Slunce nyní stálo vysoko na obloze, když dorazil do cíle. Přistál v otevřeném okně. Nějaké ruce už na svou zásilku čekaly, ale oči, kterým patřily, se netvářily radostně. Spíše utrápeně. Položil balíček a chtěl pochvalu, ale místo toho kolem uzlíčku začali běhat lidé a něco křičet.
"Co jsi to provedl?" ozvalo se za ním. Ohlédl se a spatřil jednoho ze svých přátel. "Donesl jsi ho moc brzo. Není připravené." Vyděsil se, nechtěl mu ublížit, nevěděl to.
"Jak to zpravím?" zeptal se roztřeseně a se strachem sledoval svůj uzlíček.
"Teď už nijak. Potřeboval víc slunečních paprsků. Teď už je pozdě," řekl mu kamarád a odlétl.
Stál tam a díval se na miminko, které mu najednou připadalo menší a slabší. Ohlédl se a zvedl svůj dlouhý zobák ke slunci. Kdyby počkal, jak mu říkali. Načepýřil se a vylétl otevřeným oknem ven. Roztáhl křídla a pořádně s nimi zamával. Stoupal výš a výš. Mířil ke slunci.
Ostatní na něj křičeli, aby se vrátil, protože ke slunci se ještě nikdy nikdo nedostal. Věděl, že to musí aspoň zkusit. Pokusit se napravit svou chybu. Letěl stále výš, a čím výš byl, tím panovalo větší horko, ale nezpomalil, nevzdal to. Pořád mával křídly, dál a dál, až mu konečky křídel zčernaly. Ještě kousek řekl si a naposledy máchl křídli. Natáhl se zobákem a zachytil pár slunečních paprsků. Pak už jen padal. Byl vyčerpaný, ale věděl, že se musí vrátit k miminku. Z posledních sil roztáhl křídla těsně nad zemí. Vzlétl a zamířil k oknu. Přistál, z peří se mu kouřilo a věděl, že už nikdy nebude čistě bílý, jako jeho přátelé, ale byl šťastný, protože v zobáku stále svíral pár slunečních paprsků. Uviděl maminku, jak smutně sedí a v náručí chová miminko, zabalené v dečce. Zvedla hlavu a podívala se na čápa. Chtěl se jí omluvit, ale místo toho se naklonil nad uzlíček.
Paprsky se rozzářily a pak splynuly s děťátkem. To otevřelo oči, zamrkalo a začalo po čápovi natahovat ručičky. Maminka se šťastně usmála, pohladila čápa a ten spokojeně vylétl otevřeným oknem ven, plnit svůj nový úkol.