Prosinec 2011

Křest knížky

16. prosince 2011 v 23:46 | Maky |  Co se kolem mně děje
Taaaaak a je to zdárně za námi. Nebýt toho, že jsem ráno vstala, nachystala se a napřed jsem hledala kalhoty, pak sluchátka a nakonec něco v čemu budu spát a pak vyletěla z bytu jako raketa, přičemž to pokračovalo zpožděním busu, nbarvaným nádražím a zpožděním vlaku, tak to byl báječný den. Dnes jsem vyrazila ku Praze na křest Pohádek pro kulíšky, do které jsem přispěla svým drobným dílkem. Z Prahy jsem viděla tak akorát metro a Paladium, ale i tak, nádherný den. Nakopila jsem dárky na vánoce, přispěla další knížkou do své skromné knihovničky a v 18:00 vlezla do čajovny "U Džoudyho". Panovala tam nádherná atmosféra, všichni se vřele přivítali, posedali jsme kde se dalo a užili si nádherný křest knížky. Já si poslechla jednu pohádku, rozdala pár autogramů, zapózovala fotografům a zbytek večera se smála. Všechno to bylo takové uvolněné a klidné. Konečně jsem osobně poznala Polgaru, šikanovala Edithina Matěje, který mi na všechno odpovídal "Ne" a pak mě Kubík učil střílet Angry birts. No prostě krása. Vyfasovala jsem pohádku a opět vytazila na metro a hurá domů. Mám nohy ošoupaný až na zádech, ale cítím se úžasně naplněna. Děkuji, že jsem mohla být součástí tohoto projektu :-)

Titanik - kdyby :-D

13. prosince 2011 v 21:06 | Maky |  Moje tvorba
Přeji krásný večer, nemůžu si pomoci, ale tohle se i dneska prostě zjevilo v hlavě a nemůžu se toho zbavit. Takže si počtěte. Prostě jak mě napadl začátek, tak jsem to musela sesmolit. Všichni znáte filmovou verzi Camerona s Winsletkou a Di Capriem, kdo ne, tak si klepu na hlavu. Takže krátké dílko o tom, kdyby neumřel :-D

Titanik 2

Do vzduchu vyletěla další salva jisker z ohňostroje, který se marně snažil přivolat pomoc. Už nebylo dost času. Ohromná záď lodi trčela proti tmavému nebi. Před pár hodinami si všichni mysleli, že je loď nepotopitelná, teď už se všichni uštěpačně pochychtávaj. Jde dolů. Nádherný luxus a přepych se teď naplnil vodou a zbytek gigantické lodi se ještě snažil ze zbytku svých sil udržet nad hladinou. Přes oceán se šířil strašlivý jekot pasažérů, jejich křik plný strachu prolézal až do morku kosti, ale nebyl tu nikdo kdo by je slyšel a zachránil. Posledních pár cestujících se snažilo udržet na zbytku Titaniku a udržet se nad hladinou ještě chvíli. Poslední zakymácení a záď se začala nořit do temné, ledové vody. Zbytek lodi prostě musel následovat příď, která už se v klidu povalovala na dně oceánu. Poslední nádech a poslední pasažér se noří do ledové vody. Jekot se ještě zesílil a doplnilo ho zběsilé plácání do vody, když se lidé snažili udržet na hladině, když je těžká loď stahovala spolu s ní. Mladý muž se zběsile rozhlížel okolo.
"Rose!" zaječel a snažil se překřičet všechny ostatní. "Rose!!!" zakřičel co nejvíc mohl. Nikde známá tvář. Rozhlédl se a snažil se dostat ke kusu dveří, které plavaly poblíž.
"Rose!!" křičel a pokoušel se neutopit. Všude v okolí se rozléhal jekot, ale on věděl, že křik do pár minut utichne. Voda je příliš ledová, záchrana nikde a smrt přichází rychle. Mladík se zoufale rozhlížel okolo a naslouchal slábnoucímu křiku.
"Rose!" zakřičel už s vypětím sil.
"Jacku," ozvalo se za ním udýchaně a chraplavě. Mladík se rychle otočil.
"Je tu loď Jacku," zašeptala a veslovala si to k němu v malém člunu. Makala, protože proplouvat mezi lidmi, co se jí sápali do lodi, bylo velmi namáhavé.
"Sorry, já přežila i v původní verzi a autorka chce zachránit jen Jacka. Pardón, ale vy tu stejně musíte zmrznout." hučela do okolních lidí a pádlovala si to za Jackem. Nějaký postarší muž se jí snažil vyhoupnout do lodky, ale Rose ho praštila pádlem po hlavě.
"No i ty dědo, šup do vody a mrznout. Já si to nevymyslela. Tak padej," připlula až k torzu dveří. "Jacku!"
"Rose," zakřičel znova a vrhl se do loďky. "kde jsi to našla?"
"To víš, žena musí mít v kabelce všechno a být připravená na cokoliv," pokrčila Rose rameny.
"Kam poplujeme?"
"Hmm už mě bolí ruce, takže můžeš pádlovat ty, nebo počkáme jak někdo dojede."
"Jo čekáme," zakýval Jack a pohodlně se uvelebil. Po hodině konečně dorazila loď a oba se dostali na její palubu. Konečně se mohli převléct do teplého a dostali trochu grogu.

"Slečno? Slečno, jak se jmenujete?" zeptal se jí důstojník a ona se podívala na Jacka, který ji držel za ruku a pak se s úsměvem podívala na námořníka.
"Rose Dawsonová."
"Bože a teď si ji budu muset vzít, proč já tam raději nezmrznul," zahučel otráveně tak, aby ho Rose neslyšela.

O padesát let později.

"Co to zas děláš? Zase mě kreslíš?" hučela Rose a mlátila řízky.
"Ne, na tvé tělo už se třicet let dívat nedá a tvé původní se mi z hlavy už bohužel vymazalo," zahučel Jack a začal mlátit holí do podlahy.
"Přestaň hučet, nebyl jsi schopný si padesát let najít práci."
"Já jsem umělec."
"Umělec umělec, ruka se ti třepe. Podívej se v čem žiju. Taková barabizna, já bydlela ve vile..."
"Já bydlela ve vile," zapitvořil se po ní a začal se dívat na televizi.
"Kvůli tvýmu umění a hazardu jsem musela prodat srdce oceánu."
"Nikdo tě k tomu nenutil,"prskl Jack, ale nepodíval se na ni.
"Nenutil? Prošustroval jsi všechny mé peníze a vymahači ti zlámali prsty."
"Nejsi ta, co jsem poznal," povzdechl si.
"Ha, zatím co ty seš pořád kabrňák. Už deset let se ti nepostavil," hučela dál Rose.
"Pořád si jen ztěžuješ," řekl otráveně Jack a zesílil si televizi, aby už Rose nemusel poslouchat.
"Proč já si rači nevzala Caledona Hockleyho."

Co se děje s Voláním měsíce?

5. prosince 2011 v 10:19 | Maky |  Co se kolem mně děje
Dobré pondělní ráno.
Tímto začíná můj první těžce nabitý pracovní den. Dostala jsem už poslední opravený rukopis a teď hurá do posledného přepisu, dolaďování kravin. Zjišováním, co mi tam ta Polgara provedla a další. Pokud někdo toto čte a občas sem zavítá. Prosíííím, držte mi ve středu palce. Budu totiž štěstí potřebovat. pokusím se o nemožné a budu čekat. Nejspíš hodně dlouho, ale co. Došla jsem až sem a tolik práce to stálo, přece to teď nevzdám.
Teď už jen počkat jak dopadne kresba obálky knížky :-)

Pohádky

5. prosince 2011 v 10:12 | Maky |  Zaujalo mě
Jak jistě více, zapojila jsem se do psaní pohádek. Práce byla téměř hotova už jen vytisknout, ale znáte to... Přišla zpráva z vedení, že Edith musí z asi 250 stránek udělat jen 152. Proč? No jistě máte pravdu prachy. Takže tento kolotoč začal nanovo. Některé pohádky a ilustrace se musely vyhodit, něco změnšit a poupravit. No zase práce na další týden. Navíc, když tam máte nepřeberné množství krásných pohádek a básniček, jak rozhodnout, které zůstanou a které půjdou o dům dál? To nevím a asi bych to ani nedokázala rozhodnout. Říkám si, ještěže tu Edith máme. Ona to opět zvládla a ztedukovala pohádky. Teď už "jen" doladit zbytek a hurá do tisku. Už se nemůžu dočkat až to uvidím a přečtu si pohádky i od jiných autorů. nevím proč, ale právě mě napadla hláška, která se k tomu tak nějak hodí:
"Je to sice delší, zato horší cesta."

Doufám, že se do středy nic nepokazí a z tisku vyjede první knížka.
Držte nám palce :-)