...Snad něco bude...

28. března 2015 v 23:37 | Meg
Nad touto otázkou se poslední dobou pozastavuju a pořád si říkám, že se něco změní. Bohužel jsem jeden z těch lidí, co si myslí, že zachrání svět, když ho k tomu pustí. Nejdřív to bylo: najdeš si práci a změní se to, najdeš si chlapa a změní se to, přestěhuješ se a změní se to, najdeš si nové přátele a změní se to a musím říct, že i když mám novou práci, žiji v novém městě a mám nové přátele je to pořád stejně, otravně, ubíjejícně STEJNÝ!
Přece můj život nemůže být pořád tak otravně nudný? A nějak mi docházejí možnosti, co by se mělo změnit, abych si život užívala, tak jak já chci.
Může mít 24letá holka krizi středního věku? Začínám si říkat, že něčím takovým asi procházím. Asi moc koukám na filmy, nebo hraju hry nebo koukám na seriály, ale sakra já vážně chci zachránit svět.
Nebo možnáááá ...... bych ho napřed mohla zničit, zní to jednodušeji. Čtu knížky, abych mohla utéct do jiného zajímavějšího života. Občas vypadám i jako někdo po lobotomii, když se zasním a představuju si, že se zrovna ženu s Avengers do akce. Lidi v tramvaji cestou do práce musím děsit k smrti, snad u toho neslintám.
Občas jen civím z okna a říkám si: Co bude dál? Budu mít až do smrti mizernou práci, vdám se, budu mít děti, seschnu jak větev a pak z tohoto světa odejdu, jako bych tu ani neprošla? Možná můj popel vletí někomu do pusy a on si se mnou dělá ještě menší okružní výlet kolem hřbitova, než mě vyloučí na nejbližší benzínce.
Mám pořád pocit, že mě někde jinde čeká něco lepšího, to co chci, to co hledám, ale zase se nemůžu stěhovat po světě a čekat, že objevím svůj smysl života. Zatím mě můj život docela nudí a já se jen modlím, aby měl svět se mnou nějaké plány, nebo se vážně ukoušu nudou. Už teď se na rentgenu mojí ruky objeví otisky zubů.
Takže pokud to čte někdo, kdo hledá šílence bez pudu sebezáchovy na misi za záchranou světa, dejte mi vědět. Já jdu zatím aspoň zachraňovat vesmír v Mass Effect 3.
 

Tak to jsem já - 1. prosinec 2014

7. prosince 2014 v 16:51 | Meg |  Podsvětí
1. prosince 2014

Prý máme držet hubu a krok, dělat svoji práci a být v klidu, ale já toho mám už dost. Dennodenně nasazuju svůj krk, kvůli úplně cizím lidem a já chci, aby věděli, co dělám. Nejspíš se mě kvůli tomu někdo časem zbaví, ale pravda už bude na světě a vy to budete vědět. Zjistíte, co se kolem vás doopravdy děje a možná mě konečně necháte v klidu sedět v tramvaji, místo toho, abych poslouchala vaše vřískání nebo abych nemusela pořád vysvětlovat, proč chodím tak pozdě nebo někam mizím. To že vypadám tak uříceně, má svůj důvod a není to jen proto, že dobíhám metro.
Praha je krásné město, velké město a staré město. Tak nějak jsem doufala, že když zmizím do většího města, moje problémy se vyřeší, ovšem to se nestalo. Na druhou stranu to musím brát i pozitivně, nezhoršily se. Je jedno, jestli je to Olomouc, Brno, Ostrava nebo Praha. Všechno jsou to stará města a tak hodně pamatují. Pamatují věci ještě předtím, než místní obyvatelé zjistili, co je to křesťanství. Takže pro ty, co jsou jako já a pořád poslušně mlčí a makají: Nestěhujte se, je to naprd.
Svoje pravé jméno vám neprozradím, protože nechci, aby mě chytili dřív, než to bude nezbytně nutné a ani nepotřebuju, aby mě nějaký šílenec stalkeroval. Takže mi můžete říkat třeba Lexin. Snad mě blíže poznáte, a abyste pochopili, proč tohle všechno dělám, svěřím se vám se svým typickým dnem.
No, nejdřív se asi musím omluvit za to, co se dělo v úterý. Jo jo, neječte, byla to moje chyba, trochu jsem neodhadla situaci. Začalo to jako každý normální den. V pět ráno jsem se pracně vykopala z postele a proklínala budík. Oblékla se, umyla a vyrazila do práce. Dokonce i tam to byl pořád jen normální den, přestože pracuji v nemocnici. Občas nějaký nervózní pacient, pitomec s blbými otázkami, nervní lékař. Prostě klasika. Podělalo se to až cestou z práce. Dokonce jsem stihla i nakoupit, ale můj nákup se teď válí někde u Billy na Petřinách.
Jsem tu nová a tak toho pitomce nenapadlo nic lepšího než si mě vyzkoušet. Na jednu stranu ho chápu, když zjistí, že za nic nestojím, tak bude mít pré a může si dělat, co chce. Na druhou stranu je to plus i pro mě, když dám ostatním vědět, že si se mnou nemají hrát, budu mít klid a oni budou dělat menší bordel. Ale teď k věci.
Unaveně jsem se došoupala z obchodu. V jedné ruce kabelka v druhé taška s nákupem. Chtěla jsem vyrazit k autobusové zastávce, abych se dostala domů, ještě než bude tma, i když i bez toho vyrušení bych to nejspíš nestihla. No to je fuk. Stačila jsem udělat jen pár kroků, než jsem ho zahlédla koutkem oka. Svěsila jsem ramena a otráveně si povzdechla.
"Jo, jo, věděla jsi, že to jednou přijde," zašeptala jsem a položila nákup vedle obchodu. Když budu mít štěstí, bude tam, až se vrátím, když ne, snad si nějaký bezdomovec pošmákne na mém salámu.
Sáhla jsem za pas a vytáhla vystřelovací nůž. Rozhlédla jsem se a vyrazila do křoví, kde jsem ho viděla naposledy. A to byla blbost, prostě amatéřina. Jen co jsem zmizela mezi stromy, na mě zaútočil z boku. Nabral mě jako beranidlo a srazil k zemi. Měl snad dva metry a dost přes metrák. Byl bledý s dlouhými blond vlasy a nepřirozeně světlýma očima. Měl na sobě jen džíny, jinak byl nahý. Na to že byl listopad, mu nebyla moc zima.
Když jsem se přetočila na záda a zatřepala hlavou, aby mi kolem ní přestaly létat jiskřičky, zazubil se na mě. V tu chvíli jsem věděla, že tu není proto, aby mě vyzkoušel, ale proto, aby se mě zbavil. Pitomec. Cvakla jsem nožem a o sekundu později už třímala pořádnou zbraň. Katana, vždycky se mi líbila a tahle byla můj společník už několik let. Vytáhla mě ze spousty šlamastik. Někteří mí kolegové si vybrali adekvátnější zbraně, pro toto století, ale mě vyhovovala tato.
Vyšplhala jsem se na nohy a tasila ji proti protivníkovi. Trochu se zarazil, změřil si mě pohledem. Oba jsme byli skryti mezi stromy, ale každou chvíli tu mohl projít nějaký člověk. Nevšiml by si nás, protože nás kryje Iluze, ale kdybych mu proletěla kolem nohou, to už by zpozoroval.
Zařval a vrhl se proti mně, uhnula jsem mu a sekla po něm katanou. Projela mu bokem a zacinkala o žebra, ihned se vyhrnula krev. Vztekle se po mě ohnal a udeřil mě svou ohromnou prackou do zad. Vyrazil mi dech. Chytila jsem se stromu, o který jsem zastavila svůj let a snažila se popadnout dech. O sekundu později mě popadl za vlasy a smýkl se mnou o zem. Udělala jsem kotrmelec, abych zmírnila pád a mohla se dostat rychleji na nohy. Meč jsem pořád držela v ruce a snažila se na něj nenabodnout sama. Švyhla jsem, abych donutila nepřítele ustoupit. Udělal to, pak si mě změřil nenávistným pohledem, popadl větev, které se válela u jeho nohou, a máchnul ji proti mně, jako ohromným kyjem. Rychle jsem uhnula, ale když máchl podruhé a mrsknul ji proti mně, neuhnula jsem dostatečně rychle a znovu skončila na zemi. Katana mi vypadla z ruky a zůstala ležet kousek vedle mě v blátě. Chtěla jsem se po ní natáhnout, ale on byl rychlejší. Skočil na mě a omotal mi prsty okolo krku. Zalapala jsem po dechu a vytřeštila oči. Šmátrala jsem prsty po mokré zemi, abych se dostala ke své zbrani, ale protivník zesílil stisk. Z posledních zbytků dechu jsem sebou škubla, popadla meč a švyhla s ním. Projel mu kolem obličeje a jeho ucho mi spadlo hned vedle obličeje. Zhnuseně jsem nakrčila čelo, ale účel to splnilo. Pustil mě. Začal vztekle řvát, jednou rukou si zakrýval zraněné ucho a druhou se mě opět snažil chytit, ale to já už se odplazila o pár metrů dál. Namířila jsem na něj. Rozběhl se vztekle ke mně.
"Dost!" zařvala jsem výhružně a snažila se popadnout dech. Zastavil se, vztekle oddechoval a já viděla, jak mu to v hlavě horečně šrotuje.
"Jdeš se mnou." A to byl pro něj signál, aby se otočil a rozběhl se pryč. Otráveně jsem si povzdechla a zamířila za ním. Hnal se uličkami mezi rodinnými domky směrem k Vojenské nemocnici. Snažila jsem se s ním držet krok, ale on měl delší nohy a já na sobě měla kabát, který mi v běhu moc nepomáhal. Věděla jsem, že jestli poběží tímhle směrem ještě chvíli, narazí na plot a bránu do nemocnice. Nemohla jsem mu dovolit, aby se tam dostal, protože tam už bylo moc lidí a zabít ho někde u patologie by nebylo nejvhodnější.
Měla jsem štěstí, brána byla zavřená. Zarazil se, prudce otočil a chtěl se vydat jinam, ale já už stála připravená a snažila se mu zabránit v útěku. On ale nevypadal, že by to vzdal. Když ho chytím, bude vyhoštěn z města. Kdyby se mnou šel, byl by pokárán, ale útěk před zatčením je horší. Měl ještě to štěstí, že nezranil nějakého kolemjdoucího, protože to by bylo hodně blbý.
Zahnala jsem ho do rohu, měla jsem vědět, co bude následovat, ale já husa si toho všimla až moc pozdě. O sekundu později se nadechl a pak vypustil ze svého těla svou poslední obranu. Skrčila jsem se, když se kolem mě prohnal mráz. Štípal mě do rukou a tváře. Jektaly mi zuby a vlasy se mi začaly pokrývat jinovatkou. Když jsem o pár sekund později zvedla hlavu, už byl pryč, ale mráz se nesl dál okolím a pokrýval vše kolem námrazou a mokré silnice přetvářel v ledovku.
"Skvělý," zahudrovala jsem. Scvaka meč, aby se opět proměnil zpátky v malý vystřelovák a zamířila ke své kabelce a nákupu.
Nečekaně, kabelka byla fuč a jídlo taky. Ještěže jsem se naučila schovávat si důležité věci do kapes kabátu. Otráveně jsem si prohledala kapsy, zkontrolovala, jestli mám všechno a nevytratila jsem to, při zběsilém běhu po Pražských Petřinách a vyrazila směrem na autobus, abych si mohla dát sprchu, co možná nejdřív.
Mobil se mi rozdrnčel o pár minut později.
"Dante?" zeptala jsem se místo pozdravu.
"Co se sakra stalo?"
"Ledový obr. Zkoušel, co jsem zač."
"Dostala jsi ho?"
"Ne, utekl mi."
"Aha, tak proto je všechno teď pokryté tím hnusem."
"No, jo," zahučela jsem. "Jinak já jsem v pořádku, díky za optání."
"Patříš mezi Morany, je to tvoje práce," řekl příkře a zavěsil. Vztekle jsem zavrčela a schovala telefon zpátky do kapsy. Prý práce, ta by to byla, kdyby mi za ni někdo platil. Abyste pochopili, Morany jsou něco jako poldové v podsvětí. Staráme se o to, aby Oni nedělali bordel, a když ho dělají, popadneme je za flígr a odtáhneme k Dantovi a ten pak rozhodně, co s nimi. Tím Oni, se má na mysli Běsy. Jsou to prostě různá stvoření, která se potulují po tomhle světě. Víly, skřítci, bludičky, děsně otravný sukuby a jak jste se teď seznámili, tak i ledoví obři a jím podobní. Dřív tu byly jen místní běsy, ale i taková harpie si chce někdy odjet na dovolenou, hlavně, když teď mají v Řecku tu krizi. Lezou sem odevšad. Já to chápu, Praha je moc hezké město a hlavně staré a tak se tu cítí jako doma, ale občas by se měli chovat slušně, abych já neměla tolik práce. Bývala jsem v Olomouci, ale teď mě převeleli sem. Zvykám si. Jen s Dantem mám trochu potíže. Je to Pán místního okrsku a myslí si, že se z něj všichni posadí na prdel, ale já rozhodně ne. Na druhou stranu dokud to drží pevně v rukou a Běsi si nedělají, co chtějí je to plus. Základní pravidlo pro každého Běsa zní, aby nedělal potíže a rozhodně se choval tak, aby si ho nevšimli lidé. Většina jako člověk i vypadá, ale jsou i staří Běsi, kteří se toulají kanály, protože by mezi nás rozhodně nezapadli, ale tím jsou taky mocnější a nebezpečnější, takže až uvidíte něco hodně divnýho, tak se otočte a utíkejte, ne že to půjdete hned prozkoumat, pitomci!
Jde prostě o to, abychom zůstali okolnímu světu skryti, takže když to nějaký běs přežene a někdo umře, já ho chytím a dotáhnu před Danta a pak po něm půjdu uklidit ten svinčík. Už se to moc nestává, ale jsou tu mladí, co si myslí, že můžou všechno, tak se občas neovládnou a někdo zařve, proto vám říkám, pipiny, že pokud vám nějaký pitomec bude tvrdit, že je rozený Edward a vy jste jeho Bella na kterou celý život čekal, nejspíš vás za rohem slupne jako malinu, je to jasné? A až uvidíte zběsile utíkat vysokou brunetu, tak jí uhněte z cesty a neřvěte, že je kráva, protože vám nejspíš právě zachraňuje krk.
A proboha nikdo neříkejte Dantovi, že píšu tento blog, protože mám naše tajemství chránit a né tím zaplavovat internet, ale chci taky trochu uznání, když kvůli lidem nasazuju svůj křehký život.
Jo a moc se omlouvám za ty namrzlý troleje a ztížení cesty do práce, nečekala jsem, že to ten pitomec odpálí a nechá zamrznout většinu Prahy.

Pardooooon.

Nutné zlo

29. července 2014 v 18:28 | Meg
Když jsem uviděla toto TT první co mě napadlo, byl můj přístup k nutnému zlu. Není moc lidí, kteří něco takového můžou pochopit nebo s tím žít. Buď je dobro, anebo zlo a nic mezi tím přece neexistuje, ale já se setkala s nutným zlem. Nejde o to, jestli je to problém malý nebo velký, pořád je otázka jestli se s tím dokáže člověk porvat a když dokáže? Dělá to z něj špatného člověka? Jsou věci, které se dají jakž takž přejít, a nikomu to s vnitřním světem nijak nezahýbe. Třeba daně, nesnášíme je, nechceme je platit, ale kdybychom toho všichni nechali, tak budeme v háji. Ale pak jsou horší otázky. Zabijete člověka, abyste zachránili deset? Vyvraždit miliony k záchraně miliard? To je pak otázka, jestli člověk dokáže s takovouto verzí nutného zla, žít.
Co třeba, kdyby si vám blízký člověk našel partnera, který by ho ničil. Nalhali byste svému kamarádovi povídačky, abyste ho uchránili?
Někteří lidí odsuzují t, co dokážou se svými rozhodnutími žít a kritizují je za jejich rozhodnutí jít cestou nutného zla, ale kdybyste byli na jejich místě udělali byste to jinak a lépe?
Před nedávnem jsem zjistila, že jsem zastáncem nutného zla a věřím, že se musí něco obětovat pro záchranu něčeho většího.
Když to zavedeme do extrému, je třeba občanská válka nutné zlo? Vzpoury, revoluce?
Píši příběhy a jeden z mých beta-readů mi řekl, že mám zvláštní přístup k nutnému zlu. Dokážu zabít spousty lidí bez mrknutí oka, abych zachránila jiné. Vím, že je to jen příběh, ale mě to donutilo zamyslet se, jestli bych toho byl schopná i v reálném životě. My si tu žijeme celkem v klidu, ale to není záruka, že to tak bude dlouho. Přemýšlela jsem, jestli bych dokázala ukrást zásoby jídla jednomu, abych nasytila celou rodinu. Nebo opustila raněné, kteří by stejně za nějaký čas zemřeli, aby moji lidé přežili déle.
Můžeme říct, jestli je nutné zlo opravdu zlem?
 


Transsexualita

27. července 2014 v 15:14 | Meg
Na toto TT jsem narazila úplnou náhodou a v podstatě mi nahrálo do karet, takže jsem okamžitě věděla o čem psát a, že se musím podělit o nejnovější zkušenosti. Jsem extrovertní osoba a miluju lidi a možná to některým vadí, ale já jsem okamžitě kamarád s každým. Jelikož jsem v Praze nová a sama, rozhodla jsem se navštívit jeden z mnoha srazů blogerů. Znala jsem tam dohromady snad dva lidi, ale to pro mě není žádný problém. Ovšem seznámila jsem se i s něčím novým. S člověkem, který je uvězněný ve své vlastním kůži. Kluk v dívčím těle. Pohybuju se v prostředí gayů a lesbiček už hodně dlouhou dobu, ale tohle pro mě byla novinka. Jsem zvídavé stvoření, takže jsem se ihned zapojila do diskuze a myslím, že jsme to všichni probrali snad ze všech možných stran. Dokonce se nám poštěstilo slyšet názor věřícího člověka a byl to opět jiný pohled na věc.
Toto téma sice není nejideálnější, ale pokud se o tom nemluví, nedostane se to k lidem a pak vznikají různé šílené a zkreslené mýty. Já tvrdím, že když člověk daný problém pozná, přestane se toho bát, ale teď k tomu, co jsem chtěla říct.
Občas se narodí někdo s tzv transsexualitou, což znamená, že se uvnitř cítí na jiné pohlaví, než jakým se narodil. Buď muž, který se cítí být ženou ("male to female") nebo naopak žena, která se uvnitř cítí být mužem. ("female to male") Říkejte si tomu jak chce, úchylka, hříčka přírody, špatné geny, boží trest, moc zmrzliny v těhotenství je to jedno protože ten problém tu je a pro daného člověka je těžké s tím žít a já se jim vůbec nedivím. Občas se prostě něco podělá. Zjistila jsem, že cesta ke změně pohlaví je zdlouhavá, namáhavá a hodně psychicky náročná. Člověk musí projít spoustou psychologických testů a jiných vyšetření než je konečně uznán za transsexuála. Co mě hodně naštvalo je fakt, že když si tím vším ten dotyčný projde, tak ztroskotá na takové kravině, jako je úřad. Projdete celou tou peripetii a pak vás zastaví ouřada, který si chce hrát na všemocného. Je to otravné a navíc zbytečné. Ale nechci tu mluvit o tom, čím vším si člověk musí projít. Určitě jsou o tom nespočty článků a fór a jiných možností, jak se o tom dozvědět všechny potřebné informace. Spíš bych chtěla říct svůj osobní názor.
Já zastávám názoru, žij a nech žít. Pokud mi tím člověk neubližuje a nějak nepohoršuje, tak ať si dělá co chce. Jsi chlap a miluješ jiného muže? Jestli jsi šťastný a máš svůj vnitřní klid? Jasně proč ne a tak je to i u transsexuála. Je to v podstatě jeho soukromý problém a on si s tím musí žít a nám ostatním do toho přece nic není a pokud jeho duši uleví možnost stát se jiným pohlavím, kdo jsme mi, abychom mu/jí v tom bránili? Pro daného člověka už je to tak dost těžké se s tím nějak poprat a vypořádat a odsuzování, urážky a šikana mu v tom rozhodně nepomůže. Nelíbí se mi, že nejvíc řvou lidé, kteří o tom vůbec nic neví a mají jen potřebu srovnat ostatní lidi k obrazu svému. To je to takový problém pochopit, že chce ten člověk žít svůj život podle svého?
Život máme jen jeden, a proto bychom si ho měli pořádně užít a pokud k tomu potřebuju změnu pohlaví, tak ať.

Sama

8. července 2014 v 19:58 | Meg |  Praha

Tak jo, mám za sebou dva pracovní dny a jsem tu dohromady osm dní. Za tu dobu jsem si zvládla vyřídit legitku a najít nejnutnější věci k přežití. Takže to máme obchod, poštu, bankomat mé banky a kdyby náhodou, nejbližší policajty. Dokonce jsem objevila i cukrárnu a vinárnu a cestou do práce mám drogerii, co si přát víc.
Díky internetu jsem stále ve spojení s okolním světem a v době největší krize můžu požádat o pomoc facebook nebo strejdu googla, ovšem v tuto chvíli jsem narazila na první opravdový problém stěhování do úplně nového města, kde neznáte ani nohu. Zjistila jsem, že i když jsem se se vším poprala a zvládla to jen s odřenými koleny, nastal problém, kterého jsem se nejméně obávala a to ten, že tu nikoho neznám.
Jako správný geek jsem dostala dávku svého oblíbeného seriálu a nemám se komu vyječet do obličeje. Jasně, chápu, že jsem tu krátkou dobu, ale v tuto chvíli těžce postrádám fyzickou přítomnost jiného člověka a to celé mi vnuklo otázku.
Je opravdu televize a internet zkáza mezilidských vztahů? Vemte to tak, že kdybych neměla internet, nejspíš bych seděla v křesle, poplakávala si nad ztrátou své oblíbené postavy a nejspíš bych se zbláznila kvůli tomu nemoci to říct další osobě. Takhle už jsem vše probrala se svými on-line kamarády z Olomouce a necítím se tak sama a opuštěná v tomhle novém městě a zároveň mám na zítra další možné téma, jak navázat nové známosti a když už člověk ví, jak začít k dalšímu pokračovaní konverzace přece není daleko?
Je otázka jestli internet vztahy ničí, anebo zároveň rozvíjí. Přeci jen člověk plácne každou blbost, protože ho ten druhý nevidí a nemusí to přece skončit jen u psaní si někde na chatu nebo na fb. Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že internetu a televizi dlužím za svůj společenský život. Za třicet let Vám řeknu, jestli jsou internet a televize nebezpečné. Buď budu vdaná, mít děti a budu spokojená a bude to jasné, anebo budu sama a opuštěná a bude Vám to taky jasné.
Co jsem tím vlastně chtěla říct? No až se nastěhujete do nového města, jako první věc si zařiďte internetové připojení ........ jo a idos.cz do mobilu

Mag

Ubytování

30. června 2014 v 22:11 | Meg |  Praha
Takže, dneska jsem slavnostně dorazila na ubytovnu. Když jsem přečkala víkend s tím, že ještě v sobotu jsem nic neudělala a měla práce nad hlavu, tak jsem si říkala, že přežiju všechno.
Rada číslo jedna: Pokud se chcete rozloučit se svými přáteli, nejdřív zabalte a až pak jděte chlastat, protože s kocovinou neuděláte vůůůůbec nic :-D A rada číslo dvě: Když si říkáte, že už zabalíte jen pár drobností, udělejte si kafe a obrňte se, jste totiž v půlce.
Tahala jsem s sebou jen věci, které budu nutně potřebovat a nějak přečkám do 13. (pak přijede zbytek) Narvala jsem tři krabice svých nesmyslů a jednu jen knížkami a do dalších tří jsem dala, to co jsem cestou po bytě našla a na co jsem si vzpomněla. V neděli jsem zjistila, že v nadstavci mám hromadu nevyžehleného prádla (1. infarkt) Takže jsem naskládala věci hezky na stůl v kuchyni a dala se na rvaní do cestovní tašky objemu Hermioniny kabelky a přesto se mi tam vměstnala pouze půlka stolu. Když jsem naplnila dvě tašky a jeden batoh zjistila jsem, že nemám boty a rozhodně si s sebou nebudu moct vzít všechny (2. infarkt) Takže v neděli kolem 8 hodiny jsem měla vše nachystané. Nutné zabalené, zbytek v krabicích a moje knížečky jsem musela nechat doma.
Takže jsem se v 7:03 v pondělí ráno vykopala z bytu, třískla za sebou dveřmi a směle vyrazila ku Praze. Těšila jsem se, ovšem přišel šok, a když jsem otevřela dveře svého nového domova nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Když pomineme, že v budově by se dal natočit remake majora Zemana a na všechno tady musíte vyplnit lejstro a všude ukazovat průkazku, tak to ještě ujde, ale jakmile jsem došla k výtahům, zmocnil se mě děs a ten mě doteď neopustil. Neočekávala jsem luxus, ale za ty peníze? Dveře do koupelny jdou otevřít jen hrubou silou, všechno to tu smrdí a umakart je tak promočený, že ho někde i velká část chybí a já se bojím sklonit, abych neviděla do koupelny sousedovi. Na druhou stranu je tu ticho, čekala jsem to mnohem horší. Mám dvě možnosti, buď si zvyknu, anebo si najdu někoho k sobě a zmizím odtud rychleji než upír před slunečními paprsky.
Jsem holka do nepohody a hned tak něco mě nezlomí, ale i tohle bylo na mě moc. Většina těch věcí je tu starší než já a dokonce i než moje matka. Raději ani nezjišťuji, co je to za prapodivné fleky na mé posteli. Teď mi nezbývá nic jiného než se těšit do práce a doufat, že tam to bude lepší.
Držte mi palce, ať mě tu něco nesežere.

Meg

Začátek

20. června 2014 v 14:05 | Meg |  Praha
Zdravím,
dlouho jsem tu nebyla a to hlavně proto, že jsem nevěděla o čem psát. Teď mám něco nového, s čím bych se chtěla se světem podělit, protože jsem jinde nic takového nenašla. Snad to bude potom sloužit někomu jako pomoc, aby se tím nemusel prokousávat sám.
Pro začátek a pro krátké info. Je mi 23 (1991) a před čtyřmi lety jsem vystudovala zdravotnickou školu, obor laboratorní asistent. Jak říkávali moji spolužáci, prostě podržzkumavky a tak to taky bylo, jene to jsme ještě netušili. Když jsem na ni nastupovala všichni mi říkali: Jooo běž do toho, bude to fajn, to je skvělý obor atd. Po maturitě mě ještě držela vidina toho, že si udělám vysokou školu a bude to super. Jenže to se nezadařilo a po roce a půl pokusů o studium jsem se na to vykašlala a vrátila se zpátky domů. Peklo, protože když jste zvyklí žít sami a po svém a najednou se vracíte zpátky do rodného hnízda, vaši rodiče jsou pořád stejní. Tzn, že je jim úplně jedno, že jste dospělá osoba, znovu si vás srovnají do latě. Kam jdeš? Ukliď si pokoj! Vysaj! Vypni ten kravál a ne nemůže k nám nikdo přijít. Je to k zešílení. Tedy nevím jak ostatní rodiče, ale ti moji se opět dali na dráhu mě vychovávat. Miluju je, ale lezou mi na nervy.
Ovšem návratem domů vyvstal další problém - neměla jsem práci. Mé vzdělání je v podstatě k ničemu, protože Olomoucké nemocnice o mou kvalifikaci nestojí. O důvodech se tu nebudu rozepisovat, prostě uplatnění pro můj obor jsou 4 místa na celou Olomouc, takže si to asi umíte představit.
Tak začala moje odysea. Rok jsem dělala uklízečku, strašné. Další rok v herně - ještě horší. U téhle práce jsem měla pocit, že jsem konečně dospěla a z naivní, optimistické holky se stal paranoidní cynik, ale naštěstí mi ten optimismus nevzali všechen. Za rok v této práci mě zmlátili, okradli soukromě, okradli firemně, přepadli, podvedli, pomluvili, uráželi a v neposlední řadě ponížili. V tu chvíli začnete snít o škole a říkáte si, že se na ni musíte vrátit. (každý rok dělám přijímačky, ale zatím bezvýsledně) Bylo to strašné období, ale na druhou stranu jsem z něj vyšla zocelená a nedůvěřivá. Což znamená, že za poslední rok už se mnou nikdo nevyjebal. Aspoň nějaké pozitivum to mělo. Poslední rok ovšem byl bez práce, protože po tom, co po mě chtěla šéfka náhradu škody za to, že mě vykradli a pak mi nadávala před narvanou hernou do všeho možnýho i nemožnýho. Jsem jí s úsměvem na rtech a štěstím v srdci předala výpověď.
Bohužel rok jsem se plácala od ničeho k ničemu, lozila všude možně, prožila "úžasné" chvilky na pracáku a poslouchala rodinu, která se dožadovala nalezení práce a opuštění společného bydlení. Naštěstí se na mě usmálo štěstí a na jeden z tisíce mailů, které jsem poslala, se někdo ozval a k mému velkému štěstí to byla Ústřední vojenská nemocnice Praha. Takže jsem si vesele vyrazila na pohovor a dostala práci. A teď se konečně dostanu k tomu, proč vám tohle všechno říkám. Jsem Olomoučačka, která tu má rodinu, přátele a místo které zná a teď se musím přestěhovat do Hlavního města, které má asi 10x víc obyvatel a v podstatě jsem ho navštívila tak 5x v životě a nikoho tu neznám. Počítám, že za prací se stěhuje spousta lidí a proto jsem se rozhodla, že se svěřím se svými začátky v novém městě a snad někomu pomůžu v hladším přestupu na jiný level. Uvidíme, jak to dopadne.
30. 6. 2014 mám nástup na byt a od 1. poprvé do práce. Do téhle rubriky budu psát své postřehy a zážitky a co mě v úplně novém městě potkalo.
Nejspíš hned po příjezdu začnu tím, že najdu nějakou hospodu :-D

Otevřete svou mysl a pohlédněte v dál...

17. prosince 2012 v 22:52 | Meg
Jako bych slyšela Trelawneyovou ...
Zavřít oči a otevřít mysl, já už to asi bez zavřených očí neumím. Celý den v práci, shon, stres ... Dokážu se uvolnit jen večer, nebo spíše těsně před spaním. Zavřu oči, otevřu mysl a uteču do svého světa. Jelikož píšu, tak zásadně uteču do toho jednoho jediného světa. Není dokonalý, ale je takový jaký ho chci mít. Občas krutý, ale i plný lásky. Ten se od našeho ani tak moc neliší ne? Jen v tom mém vítězí dobro nad zlem. Každý z nás občas musí utéct někam jinam, jinak bychom se zbláznili. Aspoň v naší hlavě je všechno možné a lidé s fantazií se dokáží zabavit na hodiny jen se svou hlavou. Když zavřu oči, vidím svět, kde se všechno děje podle mých pravidel. Slunce je modré, nebe zelené, domy se vznášejí a a lidé běhají jako vlci a vám je skvěle, v ten okamžik máte všechno, co potřebujete a jste šťastní. Třeba po vás střílí a vy zachraňujete galaxii před strašlivým Targalem s hlavou jako býk a vždycky to dopadne tak jak vy chcete. Třeba vaši mučednickou smrtí za blaho planety, ale je to vaše volba. Nikdy se nestane, že byste byli postaveni před něco, co nechcete a nemusíte ani nečině přihlížet a modlit se, aby to skončilo. Je jen na vás jak příběh skončí. Na druhou stranu zase přijdete o překvapení a to je celkem milé zpestření života ne?
Člověk by měl mít mysl stále otevřenou, naslouchat všemu, snažit se s tím nějak poprat. Neodsuzovat věci, které nezná a žít tak jak chce. Lidé s otevřenou myslí mají o poznání méně starostí, protože se nemusí ničím užírat a řešit, proč takhle? Proč ne?

Noční tvorové

14. prosince 2012 v 23:26 | Meg |  Zaujalo mě
Když se řekne noční tvorové, tak většina z vás si nejspíš představí sovu, netopýra či jinou chlupatou příšeru. Já si představím sebe. Ve dne spím a v noci pobíhám jak postřelená do zadnice.
Teď už to tak moc nejde, kvůli práci, ale díky vysoké jsme se naučila žít v noci. Můj spolubydlící byl debil a to jsem to ještě zjemnila. Ohleduplnost mu nic neříkala, dělal si co chtěl, jeho hudební vkus byl na prostřelení lebky a hlavně ten kretém prostě neuměl zavírat dveře a tak jsem pomalu přešla na učení od půlnoci a docela mi to šlo a tak se ze mě stal noční tvor. No byla to zásluha i mého potkana Rasputina, protože tu malou chlupatou bestii strašně bavilo v pět ráno lomcovat klecí a tak proto, abych ho nezabila a neumlátila do bezvědomí, přešla jsem na noční režim. Pokouším se i psát a na to bylo ticho noci také ideální. Nikdo nerušil, nikdo nic nechtěl a vydrželo mi to doteď. Když nemusím do práce, tak píšu, uklízím si v pokoji, čtu nebo šmudlím s photoshopem od půlnoci do šesti-sedmi ráno.
Se spolubydlícím to pak šlo tak na nože, že jsem se odstěhovala zpátky domů a ti nějak pro mé psaní pochopení nemají, takže, když po vás v půlce dialogu zařve, abyste šli něco udělat, tak se vaše nit inspirace váli někde po zemi nebo vesele vlaje a formuje se do tvaru zdviženého prostředníčku, takže jakmile všechno kolem desáté usíná, já se probouzím. Dokonce jsem i pochopila, že pouštět si metal není zrovna super a to i když jsem doma náhodou sama. Sousedi taky slyší trávu růst.
Takže mezi noční tvory patří zvířátka a Meg

Dar slunečních paprsků

13. prosince 2012 v 3:10 | Meg |  Moje tvorba
Pro kulíšky jsem dodala další pohádku, snad se bude líbit

Dar slunečních paprsků
Právě svítalo. Stál na huňatém mráčku a rozhlížel se kolem. Viděl, jak většina jeho přátel již mají své ranečky a míří k cíli. Roztáhl svá sněhově bílá křídla, protáhl dlouhé nohy a zaklapal zobákem. I on už byl připravený, ale jeho zásilka nebyla stále hotová. Znovu vydal tentýž zvuk a na protější straně mu jiný čáp odpověděl stejně a vzlétl se svou zásilkou. Povzdechl si, i on už chtěl vyrazit. Ohlédl se po svém úkolu, který se líně převaloval na chundelatém obláčku. Říkali mu, aby počkal, ale na co?
Miminko už vypadalo, tak jako ta ostatní. Růžové tvářičky, troška vlasů a baculaté ručičky. Nač čekat? Už chtěl letět. Poprvé doručit své miminko jeho mamince. Tak dlouho se na svůj úkol těšil. Na pár dalších dnech přece nezáleží. Přešel k děťátku, zabalil ho do obláčku, zauzloval a poprvé vzlétl. Věděl, kam má letět. Maminka bude mít jistě radost, když své miminko uvidí dřív. Užíval si vzduch, který mu čechral peří. Slunce nyní stálo vysoko na obloze, když dorazil do cíle. Přistál v otevřeném okně. Nějaké ruce už na svou zásilku čekaly, ale oči, kterým patřily, se netvářily radostně. Spíše utrápeně. Položil balíček a chtěl pochvalu, ale místo toho kolem uzlíčku začali běhat lidé a něco křičet.
"Co jsi to provedl?" ozvalo se za ním. Ohlédl se a spatřil jednoho ze svých přátel. "Donesl jsi ho moc brzo. Není připravené." Vyděsil se, nechtěl mu ublížit, nevěděl to.
"Jak to zpravím?" zeptal se roztřeseně a se strachem sledoval svůj uzlíček.
"Teď už nijak. Potřeboval víc slunečních paprsků. Teď už je pozdě," řekl mu kamarád a odlétl.
Stál tam a díval se na miminko, které mu najednou připadalo menší a slabší. Ohlédl se a zvedl svůj dlouhý zobák ke slunci. Kdyby počkal, jak mu říkali. Načepýřil se a vylétl otevřeným oknem ven. Roztáhl křídla a pořádně s nimi zamával. Stoupal výš a výš. Mířil ke slunci.
Ostatní na něj křičeli, aby se vrátil, protože ke slunci se ještě nikdy nikdo nedostal. Věděl, že to musí aspoň zkusit. Pokusit se napravit svou chybu. Letěl stále výš, a čím výš byl, tím panovalo větší horko, ale nezpomalil, nevzdal to. Pořád mával křídly, dál a dál, až mu konečky křídel zčernaly. Ještě kousek řekl si a naposledy máchl křídli. Natáhl se zobákem a zachytil pár slunečních paprsků. Pak už jen padal. Byl vyčerpaný, ale věděl, že se musí vrátit k miminku. Z posledních sil roztáhl křídla těsně nad zemí. Vzlétl a zamířil k oknu. Přistál, z peří se mu kouřilo a věděl, že už nikdy nebude čistě bílý, jako jeho přátelé, ale byl šťastný, protože v zobáku stále svíral pár slunečních paprsků. Uviděl maminku, jak smutně sedí a v náručí chová miminko, zabalené v dečce. Zvedla hlavu a podívala se na čápa. Chtěl se jí omluvit, ale místo toho se naklonil nad uzlíček.
Paprsky se rozzářily a pak splynuly s děťátkem. To otevřelo oči, zamrkalo a začalo po čápovi natahovat ručičky. Maminka se šťastně usmála, pohladila čápa a ten spokojeně vylétl otevřeným oknem ven, plnit svůj nový úkol.

Kam dál